„Pokud chce lidstvo přežít, musí kolonizovat vesmír. “ míní Stephen Hawking, jeden z nejvýznamějších teoretických fyziků poslední doby. A má pravdu. Ať se nám to líbí nebo ne Země nebude obyvatelná navždy a to z různých důvodů. Prvním důvodem je naše slunce, které se jednou, díky docházejícímu se palivu, změní v červeného veleobra. Merkur a Venuši pohltí zcela a Zemi a Mars rožhaví dočervena. Naštěstí pro nás to bude ještě pár miliard let trvat. Dalším důvodem může být srážka Země s nějakým hmotným tělesem (věřte nebo ne kolem nás jich jsou tisíce), nebo si lidstvo ve své velikosti zničí planetu samo.
Tak jako tak k dobývání vesmíru budeme jednou donuceni. Je tu ale řada problémů, která s dobýváním vesmíru souvisí.
Kde kolonizovat
Toť otázka. Ve vesmíru jsou pravda miliardy galaxií, stovky biliónů sluncí a kolem nich krouží biliony biliónů planet, jenže jsou prostě daleko. Nejbližší hvězda (ve skutečnosti trojhvězda) je Alfa Centauri. V kosmickém měřítku je za rohem jen 4,4 světelného roku (tedy světlo z ní k nám letí 4,4 let). To znamená, že i kdybychom mohli cestovat rychlostí nejvyšší, tedy rychlostí světla, letěli bychom k ní čtyři a půl roku. Jenže takovou rychlostí cestovat nelze. Není to dáno úrovní naší techniky, je to zkrátka omezeno zákony fyziky. Ve skutečnosti i kdybychom letěli nejvyšší rychlostí, kterou ve vesmíru dokážeme letět, tak bychom k Alfa Centauri letěli nějakých 300 let.
Ale co tam? Je tam vůbec obyvatelná planeta? Zdá se, že ne. Jak už jsem psal v minulém článku jsou šance na obyvatelnou planetu v naší galaxii velmi malé. Já sám odhaduji tak tři, ale i kdyby jich bylo třeba milión šance, že je některá blízko je minimální. Naše galaxie je totiž velká. Moc velká. Sice nepatří k největším, ale má v průměru 100 000 světelných let, čili světlo z jedné strany na druhou přeletí za tisíc milénií.
Cestování vesmírem bude vždy problém a to nejen díky obrovským vzdálenostem, ale i díky tomu, že vesmír jako takový, je životu nepřátelský. Jakákoliv technická závada ve vesmíru může být fatální.
Zbývají nám vlastně jen dvě možnosti jak dobýt vesmír. Kolonizovat nějaké těleso v naší sluneční soustavě (nejvhodnější se zdá Mars), nebo vytvořit plavidlo schopné udržet větší množství lidí po neomezenou dobu. Na druhou možnost zatím nejsme technicky připraveni. Tedy pokud kolonizovat, tak jedině Mars.
Mars
Mars je vhodné těleso a je blízko. Není ideální, ale jeho kolonizace je možná.
K dokonalosti mu něco chybí a to správná velikost. Tím, že je zhruba poloviční co Země, si nemůže udržet žhavé jádro. Bez žhavého jádra není dostatečně silné magnetické pole, které by bránilo slunečnímu větru bombardovat nabitými částicemi povrch planety (sluneční vítr – proud energetických částic ze slunce). Je to škoda, protože, kdyby magnetické pole chránilo planetu mohli bychom si časem vytvořit na Marsu atmosféru.
Na obrázku níže vidíte, jak magnetické pole chrání Zemi před slunečním větrem.
Pod širou oblohou to tedy nepůjde. Musíme si tedy zřídit ohraničenou kolonii na povrchu, neb pod ním. První i druhou možnost jsme schopni technicky zvládnout. Navíc na Marsu, jak se zdá, nejsou žádná zemětřesení, protože tato planeta již není geologicky aktivní. To je pro obě verze dobrá zpráva. I malé zemětřesení by totiž mohlo poškodit konstrukci kolonie ať už na povrchu či pod ním.
Nejlepší by bylo vymyslet způsob jak zmapovat dutiny v kůře Marsu (prostě najít velké jeskyně), které by nám ušetřili obrovské množství práce a starostí. Otázku, jestli čtvrtá planeta vůbec jeskyně má nezodpovím, ale vzhledem k tomu, že kdysi měla vulkanickou činnost a také měla na povrchu vodu v kapalném stavum je pravděpodobnost nemalá. Vybraná jeskyně by měla být samozřejmě pěkně velká, alespoň několik stovek nebo nejlépe tisíce metrů čtverečních.
Byla by to opravdu výhra, kdybychom měli takové štěstí a vhodnou jeskyni našli. Pravděpodobnější je ovšem, že nejdříve začneme s kolonizací povrchu. Kolonizace povrchu rozhodně nebude hračka, nebude to levné a zabere to hodně času. Vše záleží na dobré logistice.
Plánování, plánování, plánování
Než vůbec stane první lidská noha na Marsu, bude potřeba celou operaci naplánovat. Na tom už se vlastně nějakou dobu pracuje v rámci různých programů po celém světě. Nejde jen o dopravu posádky a materiálu na Mars, ale také o vhodné lehké konstrukce, kde se bude bydlet a pracovat, o zdravotní péči, o zajištění nezbytných surovin přímo na místě jako je vzduch a voda. Vše je řešitelné a vše je již dnes v našich technických možnostech.
S čím bude potíž je lidský faktor na místě. Lidé budou spolu sdílet jen velmi málo prostoru, z počátku určitě. Může docházet k ponorkové nemoci nebo hůř k nečekaným zdravotním komplikacím. Již proběhla celá řada simulací, kdy byli po velmi dlouhou dobu, lidé uzavřeni ve stísněných prostorách. Objevila se několik vážných problémů s udržením dobrého psychického zdravotního stavu těchto testovacích posádek. Nedostatek osobního prostoru a soukromí v kombinaci s odloučením od společnosti mohou přečkat jen velmi silné a na tyto situace trénované osobnosti.
Takže je potřeba, co se plánování týče, vybrat i zvlášť odolné a silné jedince, dostatečně je vytrénovat a pak na místě je zaměstnat různými úkoly, které by je udrželi po velmi dlouhou dobu v harmonii.
Závěrem
Jak už jsem psal dobytí Marsu jako naší budoucí kolonie je již v našich technických možnostech, proč tedy nezapočne samotný proces kolonizace? Odpověď je jednoduchá. Je to velmi nákladné. Lodě, cestující na oběžnou dráhu země stojí desítky miliónů dolarů a logistika spolkne skoro stejný počet financí. A to mluvíme jen o oběžné dráze. Kompletní projekt kolonizace Marsu by vyšel na stovky miliard dolarů a na to v současnosti žádná země nemá prostředky.
Buďme ale pozitivní. Věřme, že lidstvo dokáže najít cestu z válek a místo peněz na zbrojení, bude investovat rozuměji třeba do vědy a dobývání vesmíru.
Autor obrázku ESA – http://www.eso.org/public/images/eso1241e/
