Když jsem se dozvěděl, že vzniká film Bohemian Rhapsody o Freddiem Mercurym, byl jsem nadšený. Patřím ke generaci, která si tohoto výjimečného a výstředního hudebníka pamatuje naživo, takže jsem očekával jízdu plnou bláznivých večírků, nespoutané energie a extravagantních kostýmů. Stejně to původně viděl i Sacha Baron Cohen, který měl Mercuryho hrát – jenže jeho představa o otevřeném, syrovém filmu se rozcházela s vizí skupiny Queen. Ti chtěli spíš důstojnou poctu hudbě než výlet do dekadentního světa Freddieho. A tak roli nakonec získal Rami Malek.
Tento film ale není o divokém životě Freddieho Mercuryho. Je to především příběh skupiny Queen – o její hudbě, vzestupu, vztazích a tvorbě, ve které Freddie hrál samozřejmě klíčovou roli. Sledujeme zrod legendárních hitů, vývoj kapely i Mercuryho osobní cestu, včetně jeho složité sexuality a hledání identity. Film také ukazuje, že Freddie nebyl čistě homosexuál, jak se dlouho tvrdilo, ale bisexuál – a že jeho největší životní láskou byla žena.
Film líčí Freddieho jako sebevědomého, citlivého a neuvěřitelně cílevědomého umělce, který měl jasnou vizi a dokázal strhnout i ostatní. Jenže tvůrci se rozhodli jeho osobnost zjemnit – místo bouřlivého rockera tu máme civilnějšího, laskavějšího milovníka koček. Chápu snahu o důstojnost, ale tím se ztrácí kus jeho podstaty. Freddie byl zkrátka síla přírody – energický, drsný, vtipný a někdy i nezkrotně šílený. Tady to všechno chybí a film kvůli tomu působí místy sterilně.
Rami Malek podal výborný výkon – zasloužený Oscar mluví za vše. Dokonale zvládl gesta, pohyby i hlasový projev. Ale i přes všechnu snahu jsem v něm Mercuryho prostě neviděl. Chybělo to neuchopitelné kouzlo osobnosti, které Freddie měl – ta syrová charizma, které dokázalo ovládnout celé Wembley. Mladší generace, která Mercuryho osobně nezažila, to nejspíš nepozná, ale pro ty, kdo ho pamatují, bude mít Malekův Freddie přece jen trochu hladké hrany.
Bohemian Rhapsody je přesto skvělý film – poctivě natočený, emocionálně silný a hudebně strhující. Některé časové posuny v ději nevadí, kamera i střih fungují skvěle, a hudba? Ta je prostě geniální – Queen na vrcholu. Jen škoda, že film místo výbušného portrétu rockové legendy nabídne spíš uhlazenou verzi, která chce být pro všechny. Ale i tak: když se na konci rozezní „We Are the Champions“, je těžké nemít husí kůži.
