Tak a je to tady. Milovníci filmů režiséra Charlieho andílků, slavného McG (..?!?) mohou do své videotéky přidat další film. Tentokrát v něm sice nebude vystupovat blondýna, kolem které se celý děj vlastně točí, asiatka s otcem Johnem Cleesem a zakulacená zrzka. Na scénu přichází modroočko, plešaťející Brit a blondýnka kterou oba milují. I přes tenhle popis ale věřte – tento film je z celé série bláznivých akčních komedií, od Tropic Thunder až po zmíněné Andílky ten bezkonkurenčně nejlepší.
Abych byl upřímný, vždy jsem měl slabost pro tento druh filmů. Ruku na srdce, každý měl v životě nějakou dobu onen bláznivý klukovský sen stát se agentem. Žít ve světě velkých peněz, zažívat dobrodružství, být obklopen ženami.
V takovém světě žije i sympaťák Tuck, společně se svým nejlepším přítelem, modrookým FDR (…v jeden moment je i osloven křestním jménem Franklin…snad Franklin Delano Roosevelt?). V úvodu s nimi zavítáme na supertajnou misi v Hong-Kongu, kde mají za úkol zabít dva německé bratry, kteří…kteří jsou zkrátka „špatní“.
A tak na plochu čínského hotelu přistává vrtulník s rakouskou imatrikulací (What the…?), který má na druhé straně ocasu imatrikulaci americkou. Z něj vystoupí několik lidí, mezi nimi i (patrně) jeden z bratrů – kterého hraje Til Schweiger (prostě Hugo Stiglitz!!!). Strhne se přestřelka, při které Tuck střílí ze svého glocka od boku(chyby ve zbytku filmu už ale přeskočme, brzy přestanete mít chuť si ho tím kazit), a při které zemře Stiglitzův (ve filmu Heinrichův) bratr Jonas, kterého jste vlastně ani nezaregistrovali. „Stiglitz“ ale uteče a z jeho nenávistného pohledu je jasné, že jej ve filmu určitě uvidíme.
Agenti se mezitím vrátí zpátky, a jelikož jsou v ohrožení života – baží přece po nich jeden z Hanebných panchartů, nesmí do terénu. Tuck nám ukáže, že má malého syna, který (pochopitelně) neví, že jeho otec je superagent, a myslí si o něm jen to nejhorší, podobně jako Tuckova bývalá žena. FDR je děvkař, morálně na úrovni dítěte.
Tito dva přátelé spolu tráví čas i při sešlostech obou rodin, a na jedné takové si Tuck uvědomí, že je na čase se zamilovat. A najednou se na scéně objeví Lauren.
Blonďatá, téměř s nastupující menopauzou, která svůj život zasvětila jedinému muži, který ji zklamal. Neuvěřitelně se podobá postavě Jill ze třetí série Californication až na to, že je ještě větší trdlo. Přes seznamku se seznámí s Tuckem, o několik minut později se ale „čirou náhodou“ potkává s FDR. Poté, co se o tom Tuck dozví, udělají gentlemanskou dohodu, že ten, kdo bude lepší, vyhraje (oh, jak americké od rodilého Brita a kopie DiNozza z NCIS). Samozřejmě si dokážete představit, co následuje, utkávají-li se dva opuštění agenti federální služby o blondýnu, která se živí něčím na způsob EuroNCAP (až na to, že s kuchyňskými potřebami).
A ano, zjeví se nám tu opět i ten Hugo Stiglitz.
Ano, podle tohoto popisu vám tento film nutně musí připadat jako nejstupidnější komedie od dob Já, mé druhé já a Irena. A ano, asi by tento titul i mohla dostat. Jenže právě tyto dva filmy jsou tím naprosto nejlepším, co kdy v tomhle žánru bylo.
Nevím čím to je, snad ta dokonalost akčních scén, které jsou na rozdíl od Andílků uvěřitelné, vtipnost (kterou silně kazí nepřesný překlad titulků) gagů, nebo už jen to agentské prostředí, které každý kluk miluje. Samozřejmě, je tu klišé kolik si zamanete, od roztomilých šťeňátek až po ruského zabijáka, vám to ale nevadí.
U těchto filmů jsou právě ona klišé tím, co vás nejvíc baví. Nechcete přemýšlet, jednoduše se bavíte. A věřte, že královsky. Když jsem byl předtím na Jack and Jill, jediné, co mě dokázalo rozesmát byl ten pár scének s Pacinem. Ale tady? Ve filmu, kde jsem krom Stiglitze (Gott sai Dank für dich) a Withersp…(whatever), nikoho neznal?
Hodina a půl smíchu. Bylo to sice spojení Johnnyho Englishe s Něco na té Mary je, jenže naprosto geniálně zpracované. Product-placement Applu sice trochu byl místy do očí, nicméně, z něčeho se takhle drahé filmy točit musí.
Vše ale umocňuje soundtrack který byl jednoduše fantastický. Už od příchodu z kina ho hledám na všech stránkách (SOPA mi výběr silně komplikuje), protože nic tak perfektně vyváženého žádný komediální film už dlouho neměl.
Hledáte-li film, u kterého na hodinu a půl vypnete mozek a oprostíte se od pozemského stresu zaručeným smíchem, tak neváhejte a jděte na This Means War. Překousnete-li už jen samotnou myšlenku filmu, která je, pravda, kapku primitivní (a vy ji překousnete, protože tenhle film se nedá zkazit snad už ani tím), budete odměněni naprosto geniálním filmem, který Andílky drtí na plné čáře, nezadá si ale ani s daleko težšími kalibry, jakými byli English nebo Transformers (se kterými se mi to, nevím proč, chce srovnávat.)
Jednou větou – geniální komedie, která mě naprosto ve všem nechala stát v úžasu s ústy dokořán.
