Příběh který vás vycucne a vyždímá jako citrón, sebere pozitivní energii a nechá vás dumat o smyslu a správnosti života. Film při němž si na, právě probíhající, veselé a šťastné svátky vánoční ani nevzpomenete…
Film Poupata nám předkládá debutující režisér Zdeněk Jiráský, jenž si napsal i scénář a na rozdíl od celkem originálního názvu evokující naději, nám divákům žádnou neposkytne. Ačkoliv se příběh odehrává v období Vánoc a Nového roku, žádná pozitivní a veselá nálada tu nekouká ani z jednoho oka. Bohužel. Tady se hraje na těžké sociální drama, sledující rozklad jedné specifické rodiny. Ta si žije ve špíně, smogu mezi továrnami v industriálním zapadákově na severu Čech, svou každodenní mizérii.
Otec Jarda Hrdina (Vladimír Javorský) je samorost sám pro sebe. Pracuje jako hradlař na dráze. Práce ho ani trochu nebaví a plat taky nestojí za řeč. To už ho mnohem více zajímají sirky, ze kterých vyrábí modely zaoceánských lodí v lahvích. Jeho úplně největší vášní jsou však hrací automaty, v nichž nenávratně mizí rodinné živobytí. A jak už to v takových situacích chodí Jardova žena Kamila (Malgorzata Pikus) je tahoun, jak už ženy takových mužů bývají. Milující, obětující se, táhne tu těžkou káru na svém hřbetě a často si ani neuvědomuje, že její manžel na ni postupně přikládá další těžké kusy. Ani jejich potomci na tom nejsou lépe. Dcera Agáta (Marika Šoposká) by ráda začala svou lepší budoucnost někde hodně daleko a úplně od začátku. Jenže nemá s kým a nemá prostředky. Její bratr Honza (Josef Láska) se zase bezhlavě zamiluje do striptérky, kterou odkoupí od pasáka a to, že jeho láska postrádá slušné mravy je mu zcela jedno a jde si nekompromisně za tím, co se mu líbí.
Zmiňované postavy režisér hodil do drsného světa plného zmaru a beznaděje. Čímž nám chtěl evidentně ukázat krutou realitu dnešní doby. Přiblížit duše lidí, kteří tady žijí s námi, ale mnozí z nás je nemáme šanci na osobní úrovni poznat. Jenž to, jak neustále háže ústřednímu čtyřlístku klacky pod nohy a neposkytne jim zrnko naděje, nepodá pomocnou ruku, paradoxně vyvolává opačný účinek. Navíc i vedlejší postavy jsou na tom stejné bezútěšně. Barevná škála snímku je černá a šedá. Absolutní zmar pak dovršuje výborná kamera Vladimíra Smutného, podtrhující probíhající tragiku a dělající za smutným příběhem temnou tečku. Zde nic pěkného a pozitivního nenajdete, vždycky když si myslíte, že už hůře být nemůže, tak ono je. Film je krutý, bezútěšný a nekompromisní. Navíc s postavami se také nedá moc sympatizovat, kolikrát si zcela zbytečně a nelogicky komplikují život a ubližují druhým. Je pravda, že režisér otevírá tímto snímkem i zajímavá a kontroverzní témata jako je komerce a neúcta k člověku v dnešní době a především přistěhovalectví, což je kapitola sama pro sebe. Avšak samotná témata jsou jen načrtnuta, nedotažená a vlastně nikam nevyúsťující. Je nám zde předkládané tragické divadlo a je jen na divákovi kolik toho snese. Pokud jde o samotné herce, tak mladé začínající televizní hvězdičky své party zvládly obstojně, nad všemi pak viditelně ční Vladimír Javorský jenž precizně a lidsky uvěřitelně ztvárnil, sebedestruktivního věčného snílka a losera. Jeho duševní bolest je téměř hmatatelná.
Poupata rozhodně stojí za vidění, tvůrcům se musí nechat odvaha s kterou tento depresivní snímek vypustili do světa v čase Vánoc. A tak ho doporučuji jen na vlastní nebezpečí a riziko, pokud chcete přijít v čase svátečního bláznění na jiné myšlenky, tady hrozí, že budou jen černé. Dívat se, jak se lidé plácají ve svém neštěstí, aniž by s tím chtěli něco udělat, není rozhodně pro každého. Na druhou stranu pokud tak učiníte, nejspíš u jednoho shlédnutí nezůstanete, tak silné je to téma.
