Tak nám začalo sychravé počasí, Vánoce se pomalu a jistě blíží a Hollywood nám do kin posílá jeden mainstreamový úder za druhým. Jedním z prvních je právě Ocelová pěst a zda se jedná o knock-outový zážitek nebo dává nudné, slabé údery, se doufám, dozvíte níže…
V podstatě jde o absurdní a sentimentální akční film s obřími roboty a ratingem PG-13. Je to příběh, který nám ukazuje pravý význam lásky a odpovědnosti a který jsme viděli už 1000-krát předtím. Zároveň jde o velkolepý comeback v ringu, demonstrující sílu lidského/amerického ducha. Na první pohled připomíná Transformers Michaela Baye, ale už na ten druhý zjistíte, že než akčním dobrodružstvím o obřích válečných robotech, je to mnohem intimnější příběh o odcizení otce a syna a zároveň sportovním vyprávěním o tvrdém sportu, boxu. A rázem jsme utekli od teststeronového Baye na palubu Rockyho příběhu, s tím rozdílem, že zde si dávají po čumáku gigantičtí roboti. Takže si dokážete představit mé překvapení, které do mě bouchlo zhruba uprostřed Ocelové pěsti, v níž jsem s údivem zjistila, že se opravdu bavím. Jak je to vůbec možné, když trailer mě spíše rozesmával svou hloupostí a pak mě nechal upadnout do temného snění nad skličujícím stavem amerického filmu? Můj vkus či nevkus byl dokonale umlácen tímto robotím filmem.
Režisér Shawn Levy (mající na starosti i takové šílenosti jako remake Růžového pantera nebo Líbánky )také vzbuzoval rozporuplná očekávání, ale nakonec se mu nenásilným způsobem podařilo naplnit koncept infantilního scénáře a převézt ho na plátno v úžasných obrazech, v technické dokonalosti a navíc přidat ještě neodolatelný šarm. Hugh Jackman hraje bývalého profesionálního boxera jménem Charlie, kterému už dlouhou dobu štěstí nepřeje. Dělá si dluhy v hazardu a tím i nepřátele. V této nedaleké budoucnosti (píše se rok 2020) je lidský box nekompromisně vytlačen boxem robotů. A tak Charlie vyzbrojen koženou bundou, kovbojským postojem a cynickým přístupem k životu cestuje po celém světě jako promotér robotických zápasů. Ve chvíli, kdy v jednom ze zápasů přichází o svého giganta, zjišťuje, že jeho syn Max (Dakota Goyo), kterého od narození neviděl, nedávno ztratil matku. Charlie jako 100% parchant uzavře s tetou a strýcem, jenž chtějí chlapce do péče dohodu, po níž bude o pár tisíc dolarů bohatší a o jedno dítě chudší. A mezitím velmi neochotně přihlíží jak se mu syn přesto plete do práce a zahlcuje jeho svět. Samozřejmě že Charlie nezůstane bezcitným bastardem dlouho a samozřejmě, že se i dočká své porce štěstí. Nakonec společně bok po boku začnou pracovat na sparing robotu Atomovi, kterého najdou na skládce a pomalu a jistě se propracovávají na přední pozice světového robotického boxu. Příběh otce a syna by mohl lehce začít nudit, ale naštěstí mezi Jackmanem a Goyou funguje velmi dobrá a hlavně uvěřitelná chemie, což pomáhá zvýšit napětí nebo humor v několika klíčových scénách. Film je v první řadě o nich dvou a pak až o robotech, jejich vzájemné výměny a slovní přestřelky jsou okouzlující i překvapivě inteligentní. Goyo ví, jak chodit po tenké hranici mezi roztomilostí a otravností a na konci filmu už si přejete takové dítě taky.
Film samotný je skvělý po technické stránce. Úžasná je bojová scéna, která se koná v podzemním klubu nebo v opuštěné zoo, kde je nám naservírováno hlučné panorama chaosu s nádechem Šíleného Maxe. Levy ukázal talent pro natáčení bojových scén. Pracuje s širokými, několikavteřinovými záběry a používá roztřesenou kameru pro klaustrofobické detailní záběry z blízka. Z kovu odkapává motorový olej a dav kolem hráče zběsile vříská. Upřímně řečeno je to krvavé, nebo by bylo, kdyby to bylo z masa a kostí. Hlubší mytologii u velkých plecháčů nehledejte, jde o příjemný mix robotů s různými bojovými styly.
Také technologie ve filmu vypadá uvěřitelně na blízkou budoucnost. A teď k samotným robotům, jejichž fyzická přítomnost je téměř cítit mimo obrazovku. Máte zvláštní pocit při jejich sledování, obzvláště když jdou vedle člověka pak obrátí hlavu a podívají se do kamery. Nejedná se o skvělý film. Jde o typický americký produkt, kde bohatí darebáci jsou ze zahraničí a japonští roboti jsou horší než ty z USA. Ale je i o lidech žijících na okraji civilizace, o bolesti a radosti z pozorování a uskutečňování svých snů a především o lásce k dětství. Nejde o žádný sofistikovaný a překvapivý příběh, ale přesto vás, pokud už nejste okoralý na kost, chytne za srdce. A samozřejmě je to film pro každého dospívajícího chlapce i dívku. Zkrátka a dobře Ocelová pěst je jako Atom: neohrabaná a trochu nemotorná, ale okouzlující natolik, aby vás dostala na kolena.
