Každá letní filmová sezóna má jedno nebo dvě překvapení. Film, který není očekávaný jako hit, ale přesto ho z něj divácká šeptanda udělá. Letní sezóna roku 2011 přinesla něco podobného. Přinesla Drive. Finanční trhák z něj nikdy nebude, ale zahraniční recenze s blížící se premiérou slibovaly podívanou, která tu nebyla dlouhé roky. A tyto recenze nelhaly.
Přesto černý kůň letošního roku přišel do kin jako blesk z čistého nebe. O dánském režisérovi Nicolasovi Windingovi Refnovi jsem až do prvního infa o Drive neslyšel ani slovo, protože jeho nepříliš známe filmy Barbar nebo Bronson si ke mně cestu nenašly. Autor hudby Cliff Martinez složil soundtrack ke známým a oblíbeným snímkům (Traffic – nadvláda gangů nebo Miluj mě, prosím), ale jeho jméno se asi vybaví jen nejzavilejším příznivcům filmové hudby. A ani v hereckém obsazení nenajdeme žádnou hvězdu první velikosti, přestože Ryan Gosling nebo Ron Perlman známi určitě jsou. Tak kde se tahle bomba vzala?
Kouzlo je totiž v tom, že si právě v tomto případě všechny aspekty sedly navzájem tak, že divák ani nemá obrany. Příběh o osamělém kaskadérovi, který si kromě práce v autodílně občas vydělává i tím, že občas někoho sveze po provedené zlodějině, svou premisou nepřekvapí. Je ale vyprávěn tak pomalým a zároveň nepředvídatelným tempem, že nedá ani na chvíli vydechnout. Po celou stopáž není jasné, zda v další scéně přijde dialog s velesympatickou polosvobodnou maminkou / sousedkou, ve kterém se za několik minut promluví sotva pár desítek slov v jednoduchých větách nebo zda budeme svědky nečekané akční scény, která se může technickými parametry měřit třeba i s posledním Rychle a zběsile.
Tahle situace měla za následek, že jsem se v kině při začátku závěrečných titulků přistihl naprosto ztuhlý. Celých sto minut jsem totiž seděl křečovitě zaražený do sedačky v očekávání věcí příštích. Ne, Drive určitě necuchá nervy nějakým thrillerově-horrorovým způsobem, ale právě svou nepředvídatelností a atypickým vystavěním klíčových scén mi vzalo dech, protože něco takového jsem asi ještě nikdy neviděl. A dokonce mě tento zážitek donutil k tomu, abych hned druhý den při náhle se objevivší příležitosti vyrazil do kina znovu. A znovu zůstal ponořen do noci plné adrenalinu, aut a náhlých pevných životních pout.
Že ani po dočtení recenze nevíte, co je na tomto filmu tak zlomového? Věřte mi, že ani po dvou projekcích není jednoduché jeho výjimečnost vyjádřit slovy. A přesto bych na něj nejradši běžel potřetí. Je totiž od úvodních tónů první písně (elektronika občas připomíná osmdesátá léta, což přináší další rovinu nevšedního zážitku) až do poslední vteřiny. Hypnotičtější snímek jsem neviděl řadu let. A jestli letos v kinech stál jediný snímek za to, aby na něj vyrazil i divák, kterému nesedí ani comicsové období současného Hollywoodu, ani romantické komedie, ani tuzemská rozkolísaná tvorba a nemyslí si, že je možné v kinech vidět ještě něco zcela nového, je to Drive.
