Nejnovější film rodilého Australana Petera Weira vypráví o skupince (převážně) politických vězňů, kteří se v době Stalinovy hrůzovlády během druhé světové války pokoušejí utéct ze sovětského gulagu na Sibiři. Kromě samotného útěku z tábora je však čeká ještě dlouhá cesta skrz sibiřskou tajgu, poušť Gobi a Himaláje k vytoužené svobodě. Někdy se říká, že i cesta může být cíl. A pro diváka v tomto případě dokonce měla být cílem. Bohužel se to tak úplně nepovedlo.
Útěku ze Sibiře totiž citelně schází dostatečně pevný nosný příběh. Můžeme zde sledovat zfilmovaný zážitek, ale neuvidíme nic, o čem bychom si dobrovolně nechali dvě hodiny vyprávět. On je totiž velký rozdíl mezi tím, jestli pijete mojito v plážovém baru na Maledivách, anebo vám příbuzní na fotkách z dovolené ukazují, jak ho tam pijí oni. Dívat se na tento film je jako listovat fotoalbem lidí, kteří na své pouti zažili spoustu věcí, ale pořád jsou to jen a pouze jejich osobní zážitky, které se vás samy od sebe nemají šanci více dotknout. Tato látka je zkrátka spíše lyrická než epická, a tak je škoda, že se Weir snaží spíše vyprávět, než básnit. Ve svých předešlých filmech už totiž dokázal, že mu jde obojí.
Filmu dále chybí nějaký zajímavější spor. Roli záporného hrdiny prvních pár desítek minut zastává totalitní stalinský režim, poté předává štafetu přírodě. Ta v podobě krutého mrazu, komárů, vedra, sucha atd. po celou stopáž zkouší síly hrdinů, ale nedá se říct, že by tento boj dokázal udržet divákovu pozornost. V dnešní době už příroda není aktuálním zdrojem strachu, západní společnost se bojí spíše sebe samé, nebo jiných lidských hrozeb. Starosti hrdinů tak působí cize. Mnohem raději bych film sledoval, kdyby se celý odehrával ve výchozím gulagu a vyprávěl jen a pouze o samotném útěku a o jeho přípravách. Anebo by stačilo, aby bylo výraznější napětí mezi jednotlivými uprchlíky. Jediná opravdu charismatická postava – vrah Valka (Colin Farrell) – zpočátku vyvolává pocity, že ostatním hrdinům přinese značné potíže, nakonec však tyto naděje zcela nenaplní.
V předchozích odstavcích popsaná dějová prázdnota tak nutně vede k tomu, že na mysl přijde slovo „nuda“. Bylo by však nefér Útěk ze Sibiře tímto nelichotivým slůvkem nekompromisně odstřelit. Minimálně první část snímku (ano, ta útěková) zaujmout dokáže a i ve zbytku stopáže se najdou silnější momenty. Akorát by to holt chtělo celé značně zrychlit, nebo nakonec přijít se smrští emocí, která by divákovi namísto všeobecné únavy (po sledování jsem se cítil, jako kdybych šel tu štreku s nimi) přinesla zasloužené uspokojení. Řemeslně se však jedná o vysoký nadstandard (Weir vyloženě špatný film ještě nikdy nenatočil) a ani herci neodvádějí špatnou práci. To, že si z nich zapamatujete jen postavy Colina Farrella a Saoirse Ronan (v jejím případě proto, že je jedinou ženou), je druhá věc. Zvlášť hlavní hrdina Janusz (Jim Sturgess) působí pohříchu nevýrazně.
Útěk ze Sibiře je nadprůměrně natočený a zahraný film, který selhává především ve scénáři, respektive už v námětu. Osobně jsem totiž přesvědčen, že čtyři tisíce mil dlouhé plahočení se pustinou není látka, která by se na stříbrném plátně vjímala. Ať už by se jí ujal sebenadanější tvůrce.
