Před patnácti lety způsobil Vřískot Wese Cravena malou hororovou revoluci. Úmyslně využíval a zneužíval hororová klišé, ve vyprávění počítal s popkulturně vzdělaným publikem a v neposlední řadě připomněl schopnost maskovaných zabijáků přitáhnout do kinosálů davy teenagerů. Úspěšně rozjetá slasherová série však skončila již třetím (a nepříliš nadšeně přijatým) dílem v roce 2000. A letos se režisér Craven s původním scenáristou Williamsonem pokusil spící sérii vzkřísit.
Pravidla vyvražďovaček se za posledních deset let změnila. Retard s mačetou, který do oběti jednou sekne, už fanouškům nestačí. Očekává se větší sofistikovanost a především brutalita. V těch lepších moderních hororech už se dokonce ani neobjevují věty typu „Něco jsem venku zaslechl, počkej tu, dojdu to omrknout, za chvíli jsem zpět.“ Reklamní kampaň čtvrtého Vřískotu byla založena na tom, že tvůrci si jsou těchto změn vědomi a že budou středem jejich zájmu. První díl byl reflexí vyvražďovaček obecně. Druhý díl reflexí přehnaných druhých dílů. Třetí díl reflexí závěrů trilogií, které převrací vybudovanou mytologii. Čtvrtý díl měl být reflexí rebootů, remaků a všeobecně toho, jak se žánr změnil.
Na výsledný film se můžeme dívat ze dvou úhlů. Celkem spolehlivě funguje jako komentář současného stavu americké hororové produkce. Postavy jsou filmovými geeky, často mluví o hororech, pořádají maratóny série Ostří (filmová série vzniklá na motivy událostí z dřívějších dílů), nadávají na remakování a tak dále. Skoro jako kdybyste šli s Cravenem a Williamsonem do hospody na pivo a povídali si s nimi jako fanoušci s fanoušky. Jen je trochu škoda, že se nejde příliš do hloubky. Komunikace prostě musí probíhat na takové úrovni, aby jí rozuměla i většina ostatních diváků (tj. náhodných přísedících v myšlené hospůdce). To nicméně platilo už pro první Vřískot, proto vůbec mohl být úspěšný.
Druhý možný úhel pohledu přichází s negativnějším zhodnocením. Z porovnání se současnou žánrovou špičkou totiž čtvrtý Vřískot nevychází jako vážná konkurence. V minulém desetiletí se pravidla změnila, nároky se zvedly, ale Ghostface vříská pořád stejně. Pokaždé sice o něčem jiném, ale takříkajíc stále na jednom a tom samém písečku. Fanoušci dostanou novou porci víceméně (tentokrát naštěstí spíš více, než méně) povedených vtípků, odkazů na staré klasiky, znovu se setkají se svými oblíbenci (Sydney, Deweym a Gale, kteří se chovají přesně tak, jak od nich očekáváme) a odejdou z kina spokojeni. O nějakém snaživém budování atmosféry a napětí nemůže být bohužel řeč.
Od minule se zkrátka příliš nezměnilo – alespoň co se týče stylu. Nové postavy nemají šanci příliš zaujmout. Většina z nich poslouží jako zásobárna obětí (bodycount je vysoký) a zmizí v propadlišti dějin, žádného nového Randyho raději nečekejte. Jako bonus si pak při sledování můžete zahrát zábavnou hru „V jakém seriálu jsem sakra tuhle herečku viděl?“ V závěru tvůrci přijdou s pokusem o mírnou společenskou satiru a s velmi odvážným zvratem, který se však bohužel nepodaří dotáhnout do konce. Kvůli tomu zůstane Vřískot 4 jen jednou epizodou z řady (byť nadprůměrně povedenou) a nestane se novým začátkem.
